Maxim Omeljanovič se už tři dny prodíral přes zvláštně zpustošenou část země. Jeho kůň zastříhal ušima a frknul. Kozák zívnul a, pohlédnuv na nízko stojící slunce, sjel z cesty a seskočil na tlustý mech. Ze sedla sundal klícku s holuby, soudeček a torbu s věcmi, načež šavlí uťal několik křovisek a zručně z nich zhotovil salaš. Rozdělal pořádný oheň a zavěsil nad něj kotlík. Z brašny vyndal kousek papíru, přiříznutý husí brk a lahvičku inkoustu. Naslinil konec pera, načež začal s námahou škrábat kostrbatá písmena.

Drahý báťuško atamane!

Podle vědomostí mých, ve městě Stockholmu od našich přátel nabytých, vydal jsem se do země zvané Norsko, kde v městě Bergenu počítám získat další stopu. Cestou se ve shodě s tvým rozkazem poohlížím, čím jsou země cizáků bohaté a co by nám mohlo posloužit za náležitý lup. Nyní musím popsat kraj zvaný Smäland, jenž při mé cestě leží. Země ta byla před několika desítkami let bohatá velmi, avšak dnes se zdá být úplně opuštěná. Jenom četné ruiny opuštěných vsí dělají dojem, jakoby tu prošli Tataři, což však vzhledem k vzdálenosti od Krymu možné není, tedy dumám, že zdejší zkáza je jiné války stopou. Stařec, kterého jsem včera potkal na cestě, po německy sice nehovořil, já však, něco už švédskou mluvu ovládající, jsem se s ním přesto domluvil. Vypověděl mi, že místní sedláci, Lutrově kacířství nechtějící podlehnout, se chopili zbraně, obrátili se proti králi a stanuli na straně uvězněného vládce Christana. Tehdy byli během let několika do posledního vyhlazeni, ani ženy a děti nebyly ušetřeny, jelikož takový je u cizáku hnusný zvyk, že čím více se o křesťanství hádají, tím méně jsou křesťanské jejich činy. Jelikož však na jejich hlavy za bratrovražedné zločiny nepochybně dopadne trest boží, tak mě tento problém netrápí. K moři je to odtud daleko, člunem doplout nejde a ani ukořistit zde není co, i když zde podle dědkových slov řádí lupiči, takže možná není tato země tak úplně zpustošená…

Zamyslil se a dopis odložil. Byla již úplná tma. Kůň zadupal kopyty a pohlédnul na svého pána.

„Vím, vím“ zabručel Maxim a vlezl do salaše.

Pět otrhanců bezhlučně vyšlo z křoví. Ten vepředu měl rezavý meč, zbylí drželi kopí. Vůdce dal znamení. Současně bodli do střechy salaše, zbořili ji a začali do ní zuřivě píchat.

Kozák, pozorující je zpoza stromu, počkal, až se zadýchají. a teprve potom vyšel na mýtinku.

„Ajaj, hosté do domu, a já jsem jen malý hrneček polévky připravil“ řekl švédsky, plynulým pohybem vytahuje šavli.

Ve světle vycházejícího měsíce se krvavé skvrny zdály být úplně černé. Kůň zafrkal, zápach krve se mu evidentně nelíbil. Maxim ponořil pero do nejbližší kaluže.

Odpusťte, bátuško, změnu barvy písma, já jsem však zatoužil inkoustu ušetřit. K meritum se vraceje, zbojníci zdejší by nám problémy vážnější učinit neměli, ozbrojeni jsou totiž prabídně,  v zacházení se zbraněmi jsou neznalí a útočit se pokoušejí pouze tehdy, když je jejich převaha – přestal psát a přepočítal těla – nejméně pětinásobná.