Vandrovec.net

Vítejte v krajině, kde cizák zahyne

Jak napsat bestseller 5 – Výlet do minulosti

Teď si řekneme něco o historických reáliích, jejichž zachování má dodat našemu dílu vzlet intelektuálního dobrodružství. Představme si, že chceme dílo umístit do, řekněme, 17. stol. Když už jsem magistrem archeologie a zrovna na tuhle epochu se specializuji, zvu vás na výlet do pozdně středověkého města. Pozn. překl.: Nevím jak u našich severních sousedů, ale u nás je 17. století novověkem jako hrom. Nevadí. Poměry, které autor popisuje, se dají vztáhnout na celý středověk a hodný kus novověku.

Vcházíme do pohostinně otevřené brány. Pokud u sebe nemáme žádné zboží, nebudeme zastaveni. V opačném případě budeme pravděpodobně nasměrování na celnici a na váhu…Po horkém májovém dni se blíží večer. První věcí, kterou ucítíme, bude porážející smrad. První otázkou, kterou si zadáme, bude: co to tady tak smrdí? Rozbijme tento smrad na jednotlivé činitele. Odpadní strouhy. Zápach staré moči, pomaličku se fermentující na sluníčku. Nočníky vylévané z oken. Do strouhy se hrne i různý jiný odpad. Je třeba dávat pozor, aby se do něj nešláplo. Současně je třeba dívat se pod nohy i dávat pozor na to, co letí shora. Pravda, ve většině měst byly speciální žluté hodiny, kdy se vylévaly nočníky, ale ne vždy to bylo dodržováno. Je cítit kondenzovaný zápach zvířecích výměšků. Přes město ženou dobytek, stáda prasat, koně táhnou vozy. Všechno to sere pod sebe. Obzvláště prasečí výkaly mají ohromnou tendenci „navonět“ ovzduší. Lidskou stolicí to tady taky „jede“ – jen jakoby diskrétněji – zápachy jdou z domovních vrat. Že by tam někdo vykonával fyziologickou potřebu? Ba ne. Dům s pozemkem ve městě byl prodloužením venkovského hospodářství. Kamenný dům vepředu byl částí města – jeho dvůr už nutně ne. V kůlnách bučí krávy, kvičí prasata, kdákají slepice a vedle nich se v koutě nachází hnojiště, kam chodí všichni obyvatelé nemovitosti. To z něj to tak táhne.

Hádanka je tedy vyřešena, vracíme se zpět na ulici. Vánek přináší z boční uličky omamnou vůni márnice – řezníci tam mají svoje jatka, nebo že by tam koželuhové vydělávali kůži? Raději se tam nebudeme dívat. Pojďme dále, na náměstí. Vůni davu cítíme již zdaleka. Poláci byli v té době díky východním vlivům poměrně čistotným národem. Do lázně chodili rádi, občas dokonce jednou za dva až tři týdny. Povinně tam také mířili před svátky. I tak jejich smrádek přivádí na mysl zápach trollů z hlavního nádraží ve Varšavě. Není se čemu divit. Éra deodorantů začala teprve po druhé světové válce… Co to tak kroutí nosem? Vůně dehtu – bílé, nasucho destilované smoly, používané k mazaní bot. U kostela zase jakoby mršina. V tomto případě je to opravdová mrtvola. Příliš mělce ji zakopali…

Bylo by třeba něco utratit, vydejme se tedy do milého a šikovného lokálu. Zástup zpocených chlápků zapíjí své obchody, nebudeme jim překážet. Volný stolek, dřevěná lavice. Deska je ulepená od špíny, ale tím se netrapme – můžeme si rozložit vlastní ubrus. Co to štípe v očích? Dým z kuchyně. Obsluha není vidět, takže se musíme obtěžovat sami. Ohniště se nacházejí na pecích – něčem jako stolech, postavených z cihel. Hrnce se stavějí na ně a okolo se obkládají klestím. Hořící větvičky pomalu zvětšují teplotu obsahu. Vedle je ještě vidět hliněná pánev na třech malých nožičkách. Menu není zrovna propracované, brambory ještě do Polska nedorazily, bereme si kaši se škvarky a zelí. Aha. Je třeba mít vlastní příbor. Kaše je nedovařená, ale to nic, přežijeme. Škvarky jsou podezřele cítit žluklou slaninou. No co, v této epoše ještě nemají ledničky a v takovém horku se všechno kazí. Že bychom si dali něco jiného? Ryby nedoporučuji. Přivážejí je nasolené v bečkách a cesta trvá pravidelně tři až čtyři týdny… Hliněná nebo dřevěná miska se trochu lepí a trochu smrdí. Tuk vsáknul a teď žlukne. Louh je moc drahý na to, aby se v něm umývalo nádobí. Je třeba něčím uhasit žízeň. Na výběr máme vodu ze studně a pivo. Tak že by pivo? Kalné, husté, hořké, nakyslé… Ale bezpečnější než voda (alkohol desinfikuje – I.P.). Pravda, předpisy zakazují kopat žumpy poblíž studny sousedů, ale občas něco prosákne…

Pár dní tu zůstaneme, takže je třeba najmout si pokoj v zájezdním hostinci. Zrovna mají volno. Místo pro čtyři osoby, dvě lůžka, spát budeme s nějakým cizím chlapem. Ale není se čeho bát, homosexualita je v této době trestána smrtí, takže nám z jeho strany nic nehrozí… možná kromě vůně česneku a nemytého těla (a okradení – I.P.). Ale cosi nám nedá spát. Škrábe, hryže, svrbí… Ve světle kahánku zanalyzujeme, co zajímavého to cupitá po lůžku. Malé, bílé, podobné karfiólkům, to jsou vši. Živí se naší krví, přenášejí tyfus a asi dvacet dalších chorob. Dělí se do dvou druhů: na normální a muňky, ale jelikož jsme ještě nenavštívili dům útěchy, asi to budou ty první. Vši by se nám hodily, kdybychom tu chtěli zůstat déle a svést nějakou pannu. Vzájemné vískání toho potvorstva z vlasů je zábava se silným erotickým vyzněním. Hej, nezvracejte na klávesnici, ještě se vám to může hodit! Černé, skákající drobečky, to jsou samozřejmě blechy. Ploché, hnědé svinstvo jsou štěnice, bydlící ve spárách lůžka. Malé jakoby kapičky krve na nožičkách, to jsou jejich děti. Jak s potvorami bojovat? Vši rozmačkáváme mezi nehty. Stejně tak mladé štěnice. Dospělé exempláře jsou ale vůči fyzickému násilí značně odolné. Klademe je tedy na stůl a rozmačkáváme je lahví. Dost zábavy, je čas jít konečně spát. Nad lůžkem je baldachýn. To je velice milé, alespoň nám v noci nebudou hmyzouni padat na obličej… Co je zase? Chcete udělat s majitelem scénu kvůli tomu hmyzu? Štěnice jsou dokonce i v palácích. Kdybychom tak tady chytili svrab – jo, tak to by byl důvod k výtržnosti.

Opět máme den. Ale něco nám po včerejší hostině zůstalo ležet na žaludku. Motá se nám hlava, horečka… Hups, a ležíme na zemi. Sračka, totální zvracení, asi úplavice. Samozřejmě nebudeme v blátě ležet dlouho, jsme v civilizované době. Už nás dva pacholci nesou do špitálu. Nevzali jste s sebou průkazku zdravotní pojišťovny? Žádný problém. Zdravotní péče je zdarma. Ale jestli zaplatíme, budou rádi… Hezký sál pro šedesát nemocných, úzké pryčny jako v koncentračním táboře, strašný smrad, ale bolest žaludku přehlušuje všechno. Hned se objevuje felčar a, po zběžné prohlídce, nám podává záhadný páchnoucí roztok, po které nás bolest hned přechází a hlava se začíná motat. Co nám bylo aplikováno? Vývar z nezralých makovic. Skvělý prostředek proti bolesti pro skoro všechny příležitosti, bohužel však účinkuje jen na symptomy choroby. Proč to přestalo bolet? Toto specifikum svým složením připomíná „kompot“ narkomanů – obsahuje až 25 % čistého heroinu. Ale tím se netrapte, je mnohem víc toxický než výrobky narkomanů, takže nebudete žít dost dlouho na to, aby to pro vás mělo nějaký větší význam. Je vám blaženě, nic už nesmrdí, přestal nám vadit fakt, že ležíme ve vlastních hovnech. Přijdou mniši, starající se o nemocné a podloží nám čerstvou slámu. Teď je čas seznámit se. Souseda na levé straně ničí tuberkulóza. Soused napravo natáhnul brka a krysy mu ohlodávají prsty u nohou. Starouškovi naproti felčar podává makový vývar, dědka bolí zuby. Zůstalo mu jich čtyři nebo pět, ale kvůli mnohaleté konzumaci mouky mleté na žernovech má obroušené zuby až u dásní a teď ho bolí obnažené nervy. Konečně se mu do nich dostala infekce, takže bude brzy po něm. Vedle nemocných je tu celá spousta důchodců; ti, kteří ještě nějak lezou, jdou každé ráno žebrat pro udržení špitálu. Dostávají také prošlé potraviny, které míří do špitálního kotle. Samozřejmě, prošlé podle tehdejších norem, které toho neměly moc společného s ISO 2000. „Zdravější ubožák slouží nemohoucímu.“ Jedna stěna sálu zastupuje kapli. Rozhovory utichají, brzy začne mše sloužená knězem pána, který nám sponzoruje zdravotní péči. Dobře, hned po náboženství mizíme z té díry, než nás hryzající vši kolegů marodů stačí nakazit něčím opravdu vážným.

Jak je tedy vidět, pokud je pro nás při psaní historických dobrodružných románů důležitý realismus, musíme brát zřetel na skutečnosti, které asi v učebnicích nenajdeme…

Přečetl, volně přeložil, poněkud upravil a za případné nedokonalosti se omlouvá Ivo Poledník – ivopolednik@seznam.cz, článek převzat z magazínu Fantasy Planet

Komentář překladatele
Jo, život v minulosti byl tvrdý. Pokud se o něm chcete poučit, musíte opravdu studovat něco jiného než učebnice. V posledních letech vychází literatury víc než dost, stačí zajít do nejbližší knihovny. Pokud byste chtěli něco lehčího, ptejte se tam na řadu Děsivé dějiny, kterou vydává Egmont. Je to sranda a opravdu se poučíte, navíc zábavnou formou. Ale: nepříjemnosti popsané panem Pilipiukem by Vás vyděsily jen v případě, že byste byli návštěvníky z budoucnosti. Pro lidi, žijící v inkriminované době, by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jinak řečeno, byli na dané podmínky dobře adaptováni. A pokud ne, umřeli už v dětství na první ohavnou chorobu nebo epidemii, která šla zrovna okolo… Pěkně to popsal Frans G. Bengtsson, autor knihy Zrzavý Orm (vřele doporučuji, skvělé dobrodružství). Hlavní hrdina, podnikavý vikingský náčelník zotavující se po zranění, je znepokojen ABSENCÍ vší ve svých vlasech a pokládá to za znamení toho, že brzy umře. Velice výstižné.


Categorised as: Jak napsat bestseller


Comments are closed.