Vandrovec.net

Vítejte v krajině, kde cizák zahyne

Cesta do Wojslawic 2006

Cesta do Wojslawic

 

Informace o tom, že se koná velké setkání příznivců Jakuba Vandrovce ve Woslawicích mi přišlo e-mailem. Pokusila jsem ve zburcovat celou Legii, abychom vyrazili do míst o kterých jsme zatím jen četli, bohužel marně. Ve stejném termínu se totiž konal Festival Fantazie v Chotěboři, na kterém musel být bezpodmínečně Silver s vozem. Já s Popelem jsem měla být na víkend také na FF a jinak jsme měli hlídat rodičům dům. Sindren s Dizzym finišovali nějaký projekt. Díky internetovým stránkám www.vandrovec.net, které spravuji a doplňuji obsah, se nám ozval Ondra a nabídl se, že by jel s námi do Polska. Razíme na poslední nákup a připravujeme pár housek na cestu. Po domluvě, která probíhala akčním způsobem jsme se setkali v pátek ve čtyři hodiny ráno. Naše výprava obsahovala mě, Popela, Ondru a Jolanu a tím pádem jsme zjistili, že se všichni určitým způsobem známe. Na náš, zatím v Evropě neexistující, žlutý vůz značky Dodge Caliber jsme nalepili samolepky Legion Wedrowycz a vydali se na cestu. Česko jsme projeli bez ztráty bodů a v osm hodin ráno jsme dorazili do Českého Těšína, který je na hranicích s Polskem.

 

Při přejezdu hranic obdivoval a záviděl náš vůz český celník, který nevěděl v jakém voze jedeme. Tuto informaci mu podal jeho kolega z Polska, který se tiše smál, když viděl kanárkově žlutou barvu amerického vozidla s polepkami Legion Wedrowycz. Cestou za Jakubem Vandrovce jsme zastavili s městečku Kozy, které nás tímto názvem fascinovalo a udělali zde pár efektních fotografií.

 

Při pomalé jízdě v kolonách aut, jsme hledali pro Jolanu ceduli s názvem „Kantor“ (směnárna), aby si mohla změnit dolary za polské zlotky. V Audrzichowu jsme zaparkovali u cesty vůz a šli jsme do směnárny „U židovi kabelky“. Po nakouknutí jsme zjistili, že tento „Kantor“ opravdu nebrat! Popelův dojem: „ Nebyla to směnárna, ale vetešnictví a vetešník vypadal jako z Haškova Švejka.“

 

Od rána jedeme jednoproudou silnicí v koloně vozidel. Najednou se kolona pomalu rozpouští a mi se konečně objevujeme na čtyřproudu u Krakova. Po jásotu, když jsme zjistili, že jedeme víc než 45 km za hodinu, který trval asi 4 kilometry, nastalo velké zklamání – konec čtyřproudu a opět nekonečně dlouhá fronta vozidel. Polsko zřejmě zrovna dostalo dotace na silnice, protože všude byly objížďky a Poláci opravovali současně vše – mosty i silnice.

 

Odpoledne jsme se zastavili v Galicyjska restauracja v Brzesku na vynikajícím obědě. Zde začali první pokusy o polštinu. Ještě, že Jolana polsky umí, protože bych si snad nic ani nezvládla objednat. Interiér a exteriér této restaurace byl zajímavý svým retro designem 80. léta, aneb ať žije socialismus. Naštěstí číšníci socialističtí nebyli a jídlo také ne. Po chutném obědě jsme vyrazili vstříc neznámu.Další zastávka byla v lese, kde jsme se rozběhli „na malou“, co nejdál od silnice a od všetečných borůvkářů.

 

Naše výprava dostala chuť po několika hodinách jízdy na něco dobrého a v Rzesowe jsme zastavili u Hypernovy, abychom si konečně zakoupili nějaké zásoby a pivo Perla. Perlu jsme objevili mezi desítkami další druhů piva, které bylo ve sklenicích i v lahvích. Zde jsme také vybírali, v jakém obalu Perly koupit. Nakonec jsme se rozhodli pro lahve a pro počet osm kousků od obou druhů. Přikoupili jsme také nějaké jídlo, pitivo, jablečný džus a skořici, abychom konečně mohli namíchat jablečný štrúdl. (Pro znalce: půl litru rumu, litr džusu a přiměřeně skořice smícháme do 1,5 litrové lahve a popíjíme). Rum jsem pro jistotu koupila v Čechách, protože Božkov je Božkov. Venku vedle Hypernovy jsme objevili velbloudy a oslíky – asi místní betlém.(pozn. Popel: „Místní ZOO“). U našeho auta postávalo opět pár zvědavců, kteří rychle zmizeli, když jsme přišli. Do malé ledničky ve voze dáváme vychladit čtyři kousky Perly (Perlu mocnou a chmielowou).

 

O několik desítek kilometrů, Perel a loků samohonky končí civilizace. Objevuje se cedule Witoldow, Starý Mejdan a konečně vytoužené Wojslawice. Ve voze panuje skvělá nálada podpořená douškami alkoholem. Konečně jsme ve Woslawicích, 887 kilometrů a 15 hodin cesty za náma!

 

Při průjezdu vesnicí objevujeme divně oblečené lidi, kterých se ptáme na cestu na „konvent“ (setkání). Odkazují nás na „gród“ (hrad) a ukazují na cedule. Po značkách se vydáváme po silnici, která ale po několika desítkách metrů mění na prašnou cestu. Cestou na Gród potkáváme další místní lidi, kteří nás sledují s jistou dávkou nedůvěry a kroutí hlavou nad naším žlutým vozem. Vozidlo necháváme v polích pod hradem s škrábeme se do krpálu, kde je hrad postaven. Nahoře zjišťujeme, že z druhé strany vede také cesta, kudy se dá přijet vozem. Na místě se teprve dozvídáme, že polovina setkání je věnovaná šermířům. Dalším překvapením je, že o našem ubytování v privátním pokoji a o organizátorech nikdo nic neví. A už vůbec nic o tom, že měla přijet výprava z Čech.

 

Po vítání s různými osobami se na scéně objevuje laxní dcera svého aktivního otce, která nás zapisuje do nějakého seznamu a dává nám visačky s čísly a propagační brožurku s programem a hlavně mapkou, kde se co koná.

 

Stále čekáme na to, až se nás někdo ujme a ubytuje nás. Čekání se protahuje a nakonec se objevuje jistý Pavel, který nás informuje, že budeme bydlet u nich v domě, ale, že to napřed musí schválit jeho matka.

 

Asi se povedlo, proto jsme dostali pokyn vzít si věci a jít s ním, abychom se nastěhovali do našich pokojů. Já s Jolanou jdeme za Pavlem a kluci sbíhají z kopce pro auto. Chvíle bloudění, než se všichni sejdeme a vyrazíme k domu. U domu parkujeme vedle pole naproti stodole. Popel vytahuje samohonku a jde se pozdravit s dědou u prahu a dalšími obyvateli domu. Vyndáváme věci a jdeme se podívat, kde budeme spát. Šok. Z venku neomítnutý barák nás měl varovat! Všude prach, postele, hromady věcí, kupička smeteného bordelu uprostřed místnosti. Obrovský dům, ale jen jeden záchod spojený s koupelnou! Raději jsme dům dále neprozkoumávali a rovnou jsme vyrazili na prohlídku města.

 

Vyrazili jsme fotit památky, hlavně pomník na kterém bylo vytesáno a později zahlazeno „Blagadaritělu národ“. Nafotili jsme místní kulturní dům, další pomník, kostel, druhý kostel, prodejnu a pak jsme objevili hospodu nebo-li „bar konwentovy“. Okamžitě jsme se vrátili a zaparkovali vůz k domu a vydali se do místní knajpy.

 

Sedli jsme si k volnému stolu a objednali objednali si piwo Perla a klobásu. Po několika chvílích a lokách Perly se u nás objevuje první kandidát na Jakuba, objednává další piva a najednou jsou u našeho stolu další opilci a vyhlašuje se soutěž  v pití s místními borci. Střízlivý varhaník, který si k nám mezitím přisedl, popírá existenci Jakuba Vandrovce a dalších věcí i osob z knih od Andrzeje Pilipiuka. Mezitím mě objevil jedovatý polsko-ukrajinský vampýrokomár a pije mi krev. Kolem půlnoci se objevuje sám velký grafoman Andrzej Pilipiuk a po úvodních frázích dostává od hostinské panáka a místní fanynky od 6 do 55 let začínají chodit pro autogramy. Po té co se mě a Jolaně podepisuje Andrej do výstřihu, také fanynky znásobují aktivitu a donášejí další lístečky na podpis pro všechny své příbuzné. Další Perla. Objevuje se pes neznámé rasy se jménem „Peršing“. Andrzej vyhlašuje pod záminkou ukázky Wojslawic vichr z hor, aby unikl fanynkám a panákům samohonky.

 

Naše výprava ve tři hodiny ráno objevuje pod vedením Pilipiuka Wojslawice. Od autora se dozvídáme i historii různých míst. Nalézáme místa, kde byly židovské krámky, Pačenkův dům se stodolou, původní Jakubova hospoda, zvonice s odděleným kostelem, místo bývalé vyhořelé radnice (před druhým kostelem), pomníky, dům kultury, policejní stanici, trosky panských stájí neboli hrob čaroděje Ivanova. Před školou se s námi Andrzej loučí s tím, že se sejdeme v 8:00 hodin ráno a ukáže nám další místa z jeho knih. My ještě vyrážíme na hrad, kde šermíři opékají maso, popíjejí samohonku a zpívají. Ondra s Jolanou k nim na chvíli přisedají do trávy a já s Popelem mizím spát, protože ráno hlásím budíček. Popel chrápe. Ondřej nemůže spát a tak se pokouší otevřít okno, zřejmě poprvé od postavení domu, mrtvé mouchy na parapetu v okně o tom vypráví svůj příběh. Ondra zhnuseně odchází spát do svého vozu. Ostatní díky Perle neshledávají ubytování až tak strašné. Stav spánku se podobá spíše delíriu a piva bylo opravdu moc.

 

Ráno mi pípá budík v 7:45 a já opatrně otevírám oči a snažím se ustálit obraz místnosti. Spíš než vstávám z postele z ní padám a po paměti nahmatávám kartáček a pastu a razím dolů do koupelny a na záchod. Kvalita ubytování je stejná jako předchozího večera. Snažím se ničeho moc nedotýkat. Po dokončení nejnutnější ranní hygieny se vracím nahoru a snažím se vzbudit ostatní. Marně hledám Ondru. Ondřej je nalezen v autě a konstatujeme, že Perla je opravdu mocná. Všichni jsme ještě temní! Za pár minut přijíždí Andrzej s bratrancem Markem (který by klidně mohl pracovat pro cestovku) splnit svůj včerejší slib. A tak se společně ve dvou autech vydáváme na cesty po kraji Wojslawickém.

 

Naše první zastávka je u rokle zvané „Šibenice“, kde se dle pověstí plaší koně. Všude je krásně jasno, ale u téhle prašné cesty je šero. Celkem věříme, že tu straší. Fotím místo, kde byla šibenice a vzniká tmavá fotka. Poté se přesouváme na Semenův statek, kde je studna do Austrálie. Marek donáší patnáctiletou slivovici, kterou s díky odmítáme. Se smíchem nám říká, že stačí telefon na místní policejní stanici, aby nás nekontrolovali. Popel se však musí obětovat nebo urazíme. Vůně samohonky vhání slzy do očí. Popel se nedal a na oplátku nabídl Markovi vlastní pálenou samohonku. Marek to také ustál a posilněn samohonkou vyráží k ceduli Starý Mejdan u které děláme zastávku a hromadu fotek.

 

Konečně se objevujeme Starém Mejdanu na Jakubově hospodářství, kde nás vítá Andzejova teta, připomínající Valerii Kaplanovou v Cimrmanovi. Což nás vede k celkem logickému závěru, že Jakub pořád žije a vydává se Andrzejovu tetu. Seznamujeme se s Jakubovým hospodářstvím, které Andzrej Pilipiuk popisuje ve svých knihách. Sem jezdil velký grafoman jako malý kluk na prázdniny. Poprvé vidíme chráněného psa nadměrečné velikosti, který úspěšně u tety přežívá. Andrzej nám ukazuje polorozpadlý sklep, který připomíná kryt a maskovanou pálenici v jednom a z kterého pochází veselé fotografie Andrzeje.

 

Z Jakubova hospodářství vyrážíme směrem na „Truščanku“, což je obec, ze které pochází další Jakubův kumpán, a to Marek. Zastavujeme na mezi a Andrzej nám ukazuje stromy, kde věšeli lidi, na jedné větvi je vidět zbytek konopné oprátky.

 

Poté následuje exkurze do „Uchání“. Cestou potkáváme dalšího adepta na Jakuba č. 3 tentokrát s papyrosou balenou z novin a hořící nazelenalým dýmem! Pod kopcem vylézáme z auta, Ondra po zkušeném odhadu strmosti kopce oznamuje, že zůstává. My ostatní se šplháme podívat na místo, kde podle archeologického výzkumu stál Ucháňský zámek, ale spíš to byl hrad nebo tvrz, který místní rozebrali do posledního kamene a kde světe div se, není vůbec nic. Pokračujeme dál k hotelu U loupežníka, kde děláme další důležitou zastávku, kterou také řádně dokumentujeme. Andrzej nás vede oklikou směrem k autu přes jakousi jedovatou trávu, z které nám okamžitě naskakujou pupínky, protože nemáme dlouhé kalhoty a hmyz krouží kolem nás.(pozn. Popel: „Ženské“.) K vozům sbíháme z kopce a jedeme zpátky do Wojslawic. Pro zatím se loučíme s Andzejem a jeho bratrancem Markem. Jdeme si koupit snídani a hlavně se potom odstěhovat z našeho ubytování. Kocovina pomalu mizí. Balíme věci a jdeme se rozloučit a poděkovat za ubytování. Panímámě předáváme 100 zlotých za jednu noc, kde jsme měli možnost náhlednout, jak je žije v početné polské rodině. Pavlova matka je strašně překvapená, že už odjíždíme a vnucuje nám přespání na další večer, který s díky odmítáme a bereme vichr z hor.

 

Sedáme do vozu a popojíždíme ke škole, kde se nám před budovou Marek dává propagační brožurky o Wojlawicích a okolí. Jdeme do školy a rozdělujeme se před záchody, abychom se po čtvrt hodině sešli a rozhodli se co dál. Potkáváme Andrzeje a ptáme se ho na radu, jak jet do Čech co nejrychleji a vyhnout se co nejlépe zácpám a rozkopaným silnicím. Andrzej nám říká, jak jezdí on a tím pádem ušetří ty tři hodiny cesty, které jsme protrpěli cestou sem. Pak se jde natáhnout na lavičku, aby si odpočinul, prý skoro nespal, protože co se rozloučil v noci s námi, tak ještě pařil a debatoval s fanoušky ve škole. Za tohle ho obdivujeme, jakou má výdrž, protože vstát a v osm ráno pro nás udělat VIP okruh po okolí, po tom co včera vypil a co ho dnes čeká je opravdu hodné mistra, který stvořil postavy Jakuba a jeho kumpánů.

 

Necháváme Andrzeje spát a vyrážíme směr Lublin. Auto s Ondrou, který je totálně vyřízený necháváme na jakémsi parkovišti uprostřed města. Mě opuchla ruka poštípaná od komárů. Ani Zyrtec od Jolany nezabral a tak jdeme koupit do lékárny nějakou mastičku, aby to splasklo. Jolana má konečně možnost vyměnit dolary na zlotý ve směnárně. Mírně hladoví jsme podle vůně našli samoobslužnou jídelnu, kde si dáváme oběd. Jídlo bylo vynikající, ale na náš kocovinou zkoušený žaludek ho bylo trochu hodně. Po pár soustech už nemůžu a Popel poprvé v životě má dost a po mě oběd nedojídá! Ani maso! Jsme přecpaní, ale přesto se jdeme projít po historické části a objevujeme krásy Starého Města. Se zmrzlinou se vracíme k Ondrovi, který se mezitím trochu prospal a bereme ho na jídlo do té jídelny, kde jsme byli na obědě, aby se také najedl. Přemýšlíme co dál. Někdo navrhl návrat do Prahy, tak o tom pár vteřin uvažujeme, ale nakonec to zamítáme a připomínáme si, že heslo: Krajina, kde cizák zahyne, neplatí pro nás.

 

Cestou z Lublinu koukáme po nějakém hotelu, protože už nechceme další noc přespat v „pokoji priwatnym“. Nacházíme hotel u cesty, který nemá příjezdovou cestu. Jdeme se zeptat na podmínky ubytování. Recepční mluví víc rusky než polsky a Ondra domlouvá nocleh. Cena je cca 300,- Kč za dvoulůžkový pokoj, což je super a navíc je tam sprcha a WC na pokoji, což nám oproti minulé noci přijde jako nebetyčný luxus. Po důkladné sprše dáváme odpočinek a malý sex. 😉 Jolana zapomněla nabít baterky, takže dokumentuji jen já. Svěží, odpočatí a v dobré náladě vyrážíme zpátky do Wojslawic. Při průjezdu vesnicí natáčíme videoklip. Potkáváme Pavla, v jehož domě jsme spali, který mám chce ukázat ještě prameny vyvěrající ze skály. Bereme ho do vozu a Pavel triumfuje a mává kamarádům, které potkáváme. Má na dlouhou dobu zážitek svést se novým vozem a dělat průvodce. Z vozu vylézáme po čtyřech kilometrech, protože cesta je špatná a traktor nemáme. Pavel nás ujišťuje, že tam hned budeme. Jdeme podél potůčku a okamžitě je kolem nás mračno ovádů, které je odporně dotěrné. Před cílem vyrušíme dvojici mladých lidí a Pavel se smíchem dodává, že tohle je „šmajchl“ místo pro místní mládež. U pramenu zkouším teplotu a voda je dost studená (prý je pitná, ale raději to nezkoušíme), tak děláme pár fotek a vracíme se zpátky, kde opět vyrušíme dvojici a v zápětí potkáváme další.

 

Ve Woslawicích se zatím schyluje k večerní bitvě o „gród“. Vysazujeme Pavla a jdeme se podívat na šermíře. Potkáváme Semena se kterým jsme včera seděli v knajpě, který mi slavnostně předává zlatou pamětní minci z Krakova (prý abych měla vzpomínku) a přeje mi vše nejlepší do budoucího života s Popelem. Popel se totiž zmínil, že se za měsíc budeme brát.. Naší samohonku dáváme ochutnat dalších lidem z Pavlové rodiny, kteří říkají, že je to dobrý „bimber“. Před hradem nás organizátoři vykázali do patřičné ochranné zóny a připravili si louče, kterými zapálili dvě připravené „chalupy“. Zaveleli útok. Bitva začala. A jak rychle začala, tak také rychle skočila. Osádka hradu v kostýmech si fotí průběh bitvy, útočníci zapomněli beranidlo uvnitř hradu a uprostřed bitvy si ho jdou hlavní bránou vyzvednout a poté ním tuto bránu vyrazit. Bitva byla prodloužena tím, že dřívější padlí začali vstávat z mrtvých bez patřičné recyklace – „horror o zombiích”. Popel popíjí s Andrzejem bimber a komentují bitvu. Objevuje se také Andrzejova teta se psem. Andrzej vysvětluje svou teorii jatečních psů. Polská televize natáčí krátký spot, kde vede rozhovory s účastníky bitvy a také s velkým grafomanem.

 

Od dobitého hradu jdeme k autu a popojíždíme k místní hospodě, kde parkujeme vůz. Sedáme si k jinému stolu než jsme seděli minulý večer, protože u „našeho“ stolu sedí nějaké těhotná paní s manželem. Najednou nás zmerčí paní hostinská a vrhne se k nám. Okamžitě vyhazuje těhotnou paní s manželem a rychle nám stůl otírá utěrkou a říká, abychom si sedli na „svá“ místa a už jde točit Perly. Upozorňuje nás, že máme přeparkovat o pár metrů, aby nás nepokutovala policie. Objednáváme si šašlík. Hostinská říká, že zatím není a bude za chvilku. Slyšíme zavití psa a najednou se rozpaluje gril, přidává se líh, aby to lépe hořelo a hostinská přináší klobásy, jelítka a náš šašlik, který už najednou je. Do hospody přichází i Maněk z Barvínku, který se právě vrátil ze sezóních prací, už je pěkně pod parou a lepí se na nás. Pani vrchní  ho vykazuje před hospodu, aby nás neotravoval. Na hanbě před barem stojí asi hodinu, než pro něj přijede rodina. Další opilec bourá gril a je odtažen svými kamarády zpět do bezpečné vzdálenosti od hořícího grilu. Poté je též paní hostinskou vykázán z baru, ale tentokrát na cestu dostane PET láhev plnou vína. Pěkně opečené maso máme na tácku a pomalu ho zapíjíme perlou. Ondra objevuje tužší část masa, která s největší pravděpodobností obsahuje čip toho psa, který před chvíli vyl. Peršing kupodivu živ se objevil, když začalo vonět maso, tak mu Ondra dává ten kus masa s čipem. Peršing si na něm moc pochutnal a chtěl by další. Opilý varhaník z kostela hraje na dětský pozoun, což zní jako troubení postřeleného jelena. Dopíjíme svou poslední Wojslawickou Perlu a jdeme platit. Nastává srdceryvné loučení s paní hostinskou, které jsme nechali dvě zlotky dýška, jako poděkování. Paní hostinská je z toho strašně překvapená a honem neví co nám nabídnout, tak alespoň za to dostáváme s Jolanou lízátka a kluci okurky. Jsme srdečně zváni i příští rok, tak slibujeme, že přijedeme.

 

Děláme poslední kolečko po Wojslawicíh a slyšíme, že na fotbalovém hřišti se koná festival folklóru. Přijíždíme když hraje nějaké ukrajinská vypalovačka a z dálky vidíme jak zrzavá ukrajinská stryga tančí nahoře bez. Ondra opět vidí mladou Kruševskou. Místní hasičský sbor zajišťuje světelné efekty. Ždímu šťávu z baterek ve foťáku a dělám poslední fotky a natáčím pár hudebních záznamů. Trošku si trsneme a protože už je pozdní večer vyrážíme zpět do hotelu u cesty. Doufám, že ho najdeme. Našli jsme ho. Jdeme spát, já mám dvojnásobnou ruku, páč mastička nezabrala. Z našeho pokoje se ještě ozývají veselé zvuky a Ondra mlátí do stěny, ať už jdeme konečně spát.

 

Ráno se balíme a vyrážíme až kolem deváté. Jolana opět zapomněla dobít baterky a já už taky nemůžu fotit, což mě mrzí. Jedeme podle rad Andzeje a cesta je to mnohem pohodlnější bez dlouhých dopravních zácp. Na oběd zastavujeme v „zámečku“, který měl cedule už deset kilometrů dopředu. Zajímavě provedená kulisová stavba napodobující zámek. Jídlo bylo dobré a já jsem si chladila ledem z nápojů napuchlou ruku. Po dalších desítkách kilometrů zastavujeme u odpočívadla, abychom se prošli a odskočili si na toaletu. Zjišťujeme, že z WC se vyklubala kadibudka v lese u které nepříjemný dědek vybírá za použití. Jedeme pryč a zastavíme raději na benzínce.

 

Konečně Čechy, přejíždíme přes přechod a vyhledáváme Těšínskou nemocnici. Na pohotovosti mě ošetří polský doktor, který se smál, že polko-ukrajinský komár se snažil narušit česko-polské vztahy. Doktor šmíruje, jak dostávám injekci od sestry, která mi mazala a ovázala ruku. Injekcí jsem trošku sjetá, takže mi cesta dost utíká. Pokračujeme a vjíždíme do bouřky, kterou provází minutový déšť. V Hranicích na Moravě jsme chtěli umýt vůz od mušek a další havěti, která byla na kapotě, ale nějaký expert, tam po centimetru čistil svůj vůz, po deseti minutách jsme to vzdali a jeli dál. Na odpočívadle u 9 křížů na D1 byla naše výprava do Polska oficiálně ukončena. V Praze před naším bytem jsme symbolicky sejmuly z vozu samolepky Legion Wedrowycz a tak jedinou památkou na výpravu zůstává pár desítek fotek, heslo na Ondrově mobilu: „Zde cizák zahyne“ a moje oteklá ruka.

 

Z cesty jsme si přivezli dvě hlášky a to: „Mám hlad. -Vem si housku“ a „Mám kleklé baterky“.

 

Lasky

 


Categorised as: Novinky


Comments are closed.